Mezi textem a grafikou II

20. listopadu 2005 v 16:13 | Marci |  Kyberumění
motto: "Pokaždé se něčemu přiučíme, když otevřeme knihu."
Čínské přísloví
Porovnejte příklad povídky, románu, básně apod., kterou máte rádi s některým z digitálních děl na http://uisk.jinonice.cuni.cz/kera/kyberumeni2004/tema2.htm? V čem se liší? V čem na sebe navazuji? Které dílo upřednostníte a proč?
Mou oblíbenou básní je Skácelova Píseň o nejbližší vině:
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do slaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil kamenuj
A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál
Ráda mám prózy a povídky Karla Čapka a teď momentálně doslova "hltám" Terryho Pratchetta:
Podívejme se spolu na želvu a orla.
Želva je tvor, který žije na zemi. Není možné žít tak blízko země a nebýt pod jejím vlivem...
Obzor naší želvy není dál než několik centimetrů. Do vínku dostala právě takovou dávku rychlosti, jakou potřebuje k tomu, aby mohla honit zelený salát. Zatímco se kolem hnala evoluce, přežila želva díky tomu, že je minimálně nebezpečná jako zvíře a maximálně nedostupná jako potrava.
A pak tady máme orla. Je to tvor vzduchu a vysokých míst, jeho ž obzor je až na okraji světa. Zrak má natolik bystrý, že dokáže zahlédnout zahemžení malého pištícího tvorečka z výšky stovek metrů. Zosobněná síla, vtělené ovládání. Blesková smrt na křídlech. Zobák a pařáty, které stačí k tomu, aby si pochutnal na čemkoliv, co je menší než on sám, a utrhl nějaké to sousto i z toho, co je větší.
A přece dokáže orel prosedět celé hodiny na skalní římse a pátrat pohledem v královstvích světa, dokud nezahlédne vzdálený pohyb. Pak začne zaostřovat, zaostřuje až zaostří na malý krunýř, který se pracně posunuje kupředu mezi sporými křovisky tam dole v poušti. A pak se vznese…
O minutu později zjistí želva, že jí zem zmizela pod nohama. A poprvé v životě vidí svět ne z výšky pěti centimetrů, ale z výše 150 metrů a pomyslí si: jakého já to mám v orlovi skvělého přítele.
A v tom ji orel pustí.

A téměř pokaždé se želva zřítí a najde na zemi smrt. Každý ví, proč to želvy dělají. Přitažlivost je zvyk, kterého se těžko zbavujete. Nikdo neví, proč to dělají orlové. Želva je skvělé jídlo, ale když vezmeme v potaz námahu nutnou k jeho získání, je jednodušší jíst prakticky cokoliv jiného. Orlové prostě nacházejí potěšení v trápení želv.
Faktem je, že je tady jedna věc, kterou si orlové neuvědomují. Podílejí se na poměrně drsném systému přirozeného výběru.

Přijde den, kdy se želvy naučí létat.
(Malí bohové)
A tato digitální díla mě zaujala: letterscapes a solitaire.
Ptáte se, co že to mají tato díla společného? Proč jsou tu tak vedle sebe? Možná proto, že jde ve všech případech o umění tvůrčího myšlení, fantazie, snahy předat dál svůj nápad, svou myšlenku, nějak ho ztvárnit. Každé z uvedených děl je odrazem autorova já, jeho snahy něco nějakým způsobem vyjádřit a rozšířit dál. A nezáleží až tak moc na tom, v jaké formě se dílo šíří, zda v klasické (tištěné), nebo elektronické, i když forma zveřejnění je to, čím se tato díla liší nejvíce. Každé z uvedených děl je nositelem nějakého příběhu. A není vyloučeno, že se autor románu nemůže inspirovat nějakým projektem, na který narazí na internetu a naopak.
K napsání povídky, románu, básně vám stačí umět obstojně číst a psát, ale už nemusíte nic vědět o tom, jakým způsobem dojde k proměně vámi napsaného díla v knihu, která se dostane do rukou čtenáře. K vytvoření digitálního díla potřebujete také umět číst a psát, navíc ale byste měli vědět něco o tom, jak dílo zveřejnit, jak digitální prostředí funguje, protože jen tak je možno vytvořit dílo, které bude splňovat vaše představy a bude funkční.
Pokud bych měla volit mezi klasickou knihou a digitálním dílem, jednoznačně volím knihu, ale… Knihu mohu mít vždy při ruce, číst ji na dlouhých cestách dopravními prostředky, v mezičase mezi přednáškami, kdykoliv a kdekoliv. U digitálního díla tuto svobodu času a prostoru nemám, protože jsem vždy vázána na místo, kde je nějaké "zařízení", které mi umožní dílo přečíst. Digitální dílo má tu výhodu, že pokud mě zaujme, mohu o něm několika kliknutími dát vědět dalším lidem, kteří nejsou nuceni shánět knihu (kterou by si třeba ani nesehnali, ale kdyby byla digitální, tak by se na ni třeba podívali).

Přestože digitální dílo vás netíží v tašce na zádech, nedám si sebrat listování knihou, ztracené záložky a vůbec požitek z jejího čtení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama